Trias

Trias je geologická perioda druhohorního období. Trval od zhruba 252 do 201,3 milionů let, tedy cirka 51 milionů let. To není zrovna málo. Trias je první ze tří period druhohor a následuje po poslední periodě prvohorního období, permu., konkrétně po masívním vymírání organismů na konci permu a to takovém, že je pokládáno za jedno z nejmasovějších vymírání v dějinách země. Tímto permským vymíráním se sice uzavřela jedna velmi důležitá kapitola života na zemi, možná nejdůležitější, to je samozřejmě na polemiku zastánců prvohor a druhohor, ale otevřela se kapitola další, kapitola velkých plazů, ještěrů a dinosaurů mj. V triasu jsou kontinenty nadále spojeny do jediného superkontinentu Pangea, podobně jako v permu, ale již jsou patrné náznaky jejího budoucího rozpadu. Klima je také podobně jako v permu teplé a velmi suché. Po velkém vymírání se postupně rozšiřuje druhová diverzita plazů a savcovitých plazů, z nichž se již v tomto období vyvíjejí první savci. V mořích se rozvíjejí první ichtyosauři nebo plesiosauři, na souši pak dinosauři. Na konci období dochází k dalšímu masivnímu vymírání, při kterém mizí savcovití plazi a řada rodů nedinosauřích archosaurů. V triasu přežívá řada prvohorních reliktů jako stromové přesličky, gigantičtí obojživelníci (např. Mastodontsaurus), v mořích ortokonní nautiloidní hlavonožci, konulárie nebo konodonti. Změna fauny je však výrazná. V mořích se objevuje vápnitý nanoplankton (kokolitky), první šestičetní koráli, modernější typy amonitů, někteří plazi se vrátili do vodního prostředí - notosauři, ichtyosauři, plesiosauři. Na kontinentech se objevují žáby, dinosauři, létaví plazi (pterosauři), savci a možná i ptáci. Objevují se první želvy. Z archosaurů (thekodontních plazů) vznikají první dinosauři. Objevují se létaví plazi (pterosauři), savcovití plazi a ve svrchním triasu. Vznikají blanokřídlí (Hymenoptera), a dvoukřídlí (Diptera - např. mouchy, komáři a moskyti). Na konci triasu došlo ke snížení hladiny (tzv. regresi) doprovázeném vytvořením podmínek bez kyslíku. Na to doplatily mořské organismy (vyhynulo jich okolo 20%). Na souši došlo ke změnám rostlinných společenstev a celkovému zvýšení ploch pouští. Vyhynula řada plazů, obojživelníků a sladkovodních ryb.
V 18. století byl trias Lehmannem a Füchselem v Německu rozlišován na dvě souvrství, Buntsandstein - pestrý pískovec a Muschelkalk - lasturnatý vápenec. Roku 1822 oddělil Buch svrchní část lasturnatého vápence a nazval ho Keuper - pestrý slín. Následně roku 1834 Friedrich von Alberti zahrnul všechna tři souvrství pod jeden útvar, kterému dal název trias (tj. trojice). Tento klasický nezvrásněný kontinentální vývoj, v němž převládají klastika nad karbonáty, se nazývá germánský. Oproti tomu alpínský vývoj s převahou karbonátů podlehl v pozdějších etapách silnému vrásnění. Hranice těchto vývojů v Evropě představovala tzv. vindelická pevnina (též vindelický val), probíhající od Českého masívu přes jižní Bavorsko k Ženevskému jezeru a dále na jih na Korsiku a Sardinii.

Zdroj: wikipedia

Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) - výška zachovalého otisku (sag) je 50 mm, Crailsheim, Německo, střední trias - ladinian (cca 237 - 228 milionů let)

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Deuterostomia - druhoústí, kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, podkmen: Crinozoa Matsumoto, 1929, třída: Crinoidea Miller, 1821 - lilijice, podtřída: Articulata Zittel, 1879, řád: Encrinida Matsumoto, 1929 †, čeleď: Encrinidae Dujardin & Hupe, 1862 †, rod: Encrinus Lamarck, 1801 †, druh: Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) †.

Zkamenělina lilijice rodu Encrinus liliiformis z období triasu. Zkamenělina je zachovalá v šedém vápenci, zachování je krásně trojrozměrné, charakteristické pro nálezy těchto krinoidů z Crailsheimu. Na kameni je kompletní kalich s částí ramen a s částí stonku. Rozměry kamene jsou 120 x 100 x 30 mm, velikost samotné fosílie je zhruba 50 mm. Rod Encrinus Lamarck, 1801 † je jednou z nejikoničtějších druhohorních lilijic. Podobně, jakou je pro prvohory rod Scyphocrinites Zenkler, 1833 †.

Kalich triasové lilijice Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) † má tvar květu lilie, odtud druhové jméno liliiformis. Tento krinoid, patřící do podtřídy Articulata, řádu Encrinida, žil během středního triasu v rozpětí stupňů anis (anisian) k nižšímu karnu (karnjan) - nejnižší svrchní trias ve střední Evropě. Měl 10 krátkých ramen s výraznou, plastickou skulptuací, malý kalich, který byl na dlouhé stopce složené z velkého množství kulatých kolumnálií.

Typickou schopností, jež je známá pro všechny ostnokožce, a kterou mají i tyto mořské lilijice, je schopnost aktivně se zbavovat části těla a regenerovat je. Tento proces je známý jako autotomie. Tato veskrze obranná vlastnost mohla být způsobena např. stresovou situací při úhynu nebo při útoku jiného dravce. Je velmi pravděpodobné, že chybějící konce ramen na zde prezentovaném vzorku jsou důsledkem právě takové ztráty.

Nálezy krinoida Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) † z oblasti Crailsheimu naznačují, že obývali spíše mělkovodní prostředí s poměrně razantním, mnohosměrným prouděním mořských vod. Oproti tomu vzorky pocházející z Neckarwestheimu, což je asi 70 km západně od Crailsheimu, byly nalezeny v sedimentech, které se naopak tvořily v hlubších částech moře, za stabilnějších podmínek, s menším prouděním vod jednosměrného toku. Nálezy těchto lilijic z Neckarwestheimu mají také nepatrně odlišnou morfologii. Mají delší ramena s výraznějším ornamentem.

Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) - velikost kamene je 330 x 145 mm, Alverdissen, Německo, střední trias, svrchní souvrství Muschelkalk (Upper Muschelkalk Formation) - ladinian (cca 237 - 228 milionů let)

Lilijice je zachovalá na kameni, který je prasklý, ale nelepený. Kromě samotného krinoida jsou na kameni zachovalé i rozplavené fragmenty lilijice stejného druhu (théka, stonky, izolované kolumnálie) a mlži (fragmenty ?Enantiostreon hungaricum Bittner, 1901 † - v levé části, Plagiostoma striatum Schlotheim 1820 † - vedle ramen koruny lilijice).

Výška koruny lilijice Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) † je 100 mm.

Detaily ramen s pinulemi.

Rozplavené stonky a izolované kolumnálie lilijice Encrinus liliiformis (Lamarck, 1801) †.

Keichousaurus sp. - velikost 95 mm, Čína, Xingyi, provincie Guizhou, období druhohory, trias - Ladinian

Kmen: Chordata Bateson, 1885 - strunatci, podkmen: Vertebrata Cuvier, 1812 - obratlovci, infrakmen: Gnathostomata Zittel, 1879 - čelistnatí, nadtřída: Tetrapoda Gaffney, 1979 - čtyřnožci, třída: Reptilia, podtřída: Amniota Haeckel, 1866 - blanatí, infratřída: Diapsida Osborn, 1903, kohorta: Lepidosauromorpha, nadřád: Sauropterygia †, řád: Nothosauria Baur, 1889 †, čeleď: ?Keichousauridae † - Pachypleurosauridae Nopcsa, 1928 †, rod: Keichousaurus Young, 1958 †.

Ladin (angl. Ladinian) je geologické období středního triasu, které je datováno do doby před 237 až 228 miliony let před současností (s odchylkou 2 milionů let). Předchozím geologickým stupněm byl Anis, následujícím pak Karn.

Toto období bylo definováno rakouským paleontologem Alexandrem Bittnerem v roce 1892. Ten zvolil název podle populace Ladinů, obývajících italské Alpy. Indexovými fosíliemi jsou amoniti druhu Eoprotrachyceras curionii a další.

V období ladin pravděpodobně vznikli první neptačí dinosauři, možná také první praví ptakoještěři a přímí předchůdci savců (přestože prokazatelné fosílie těchto zástupců známe až z karnu). Slavnou lokalitou daného stáří je například brazilský geopark Paleorotta.

S velkou pravděpodobností se bude jednat o druh Keichousaurus hui Young, 1958 †, jehož nálezy i hromadných úhynů jsou z této čínské lokality proslulé. Náš exemplář má bohužel polámaný a mírně rozplavený hrudník, jak je zřejmé z fotografie výše. Keichousaurus , stejně jako všichni sauropterygové, byl vysoce přizpůsoben k životu ve vodním prostředíí. Velikost jedinců tohoto rodu se pohybovala okolo 15 - 30 cm. Měli dlouhé krky a dlouhé ocasy, s protáhlými, pětiprstými nohami. Špičatá hlava a ostré zuby naznačují, že to byli rybožrouti. Některé regenerované vzorky mají zvláště vyvinutou ulnu (loketní kost), což naznačuje, že byli schopni strávit nějaký čas na souši, případně v mělčinách nebo v močálech. Schází jim hrudní kost. Měli pohyblivé pánevní kosti (pelvis), z čehož se dlouhou dobu vyvozovalo, že byli ovoviviparní - vejcoživorodní. Teprve nedávno bylo díky dvěma exemplářům gravidních samic druhu Keichosaurus hui dokázáno, že alespoň někteří zástupci této skupiny byli živorodí (Cheng et al. 2004).

Kromě druhu Keichousaurus hui Young, 1958 † rozeznáváme ještě dva druhy a to Keichousaurus yuananensis Young, 1965 † a druh Keichousaurus lusiensis Gonzui, 1978 †. V nedávné době (2017, nálezy publikovány 2019) byl na stejné lokalitě objeven podobný pachypleurosaurus pojmenovaný Panzhousaurus rotundirostris. Dosahoval velikosti cca 40 cm a od Keichosaura, kterému byl poměrně podobný měl velmi krátký, tupý "čumák". Jeho duhové jméno, tedy rotundirostris by se dalo přeložit jako okrouhlý rypák.

Výzkum byl publikovaný v Journal of Vertebrate Paleontology: https://www.tandfonline.com/.../abs/10..../02724634.2018.1480113